Zdá se, že závoj, kterým česká společnost obestřela svou totalitní tvář, se pomalu zvedá. Deset let po pádu komunismu začíná konečně pod nasazenou maskou obyčejných, slušných Evropanů vykukovat pravá podoba naší zkušenosti. Ten pohled léčí, i když není hezký a nepřipraveného pozorovatele může dokonce vyděsit. Řadě lidí se tak určitě stalo i ve chvíli, kdy byl prozrazen osud váženého a vlivného poslance Miloslava Kučery.
Já volám řediteli
Miloslavu Kučerovi (ČSSD) se v poslední době staly těsně za sebou dvě nehody. Za prvé vyšlo najevo, že za normalizace fízloval literární díla druhých a hlásil „nahoru“, co by se mělo zakázat. To je u člena školského výboru a mediální komise sněmovny, který významně spolurozhoduje o rozměrech a charakteru zdejší svobody slova, jistě nepříjemné odhalení. Ale možná ještě horší je Kučerova druhá nehoda - to, jak se poslanec k věci postavil. „Okamžitě vás žádám, abyste natočený materiál zlikvidovali! Už jsem nechal volat sekretariát vašeho generálního ředitele,“ křičel na televizní reportéry, kteří všechno objevili a přišli se jej zeptat, jak svou tehdejší kariéru hodnotí. Veřejnost se tak v přímém přenosu dozvěděla alarmující zprávu: bývalý cenzor zůstal v duši a v reakcích cenzorem pořád. Jenomže zatímco tenkrát kádroval a zakazoval „jenom“ písničky kdesi ve východních Čechách, dnes má vliv na podobu celostátních elektronických médií. Kdyby Kučera prodával boty nebo třeba zasedal ve sněmovním výboru pro cestovní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu