Hrubá síla

Už to budou skoro tři měsíce, co davy na náměstích v rámci boje o Českou televizi žádaly, aby si politici přestali myslet, že jim patří média. Zdánlivě to tehdy vypadalo jako vítězství: Jana Dědečková už zase řídí jen svůj krkonošský penzion, strany si nemohou tak lehce dosazovat do Rady ČT své věrné a Kavčí hory prozatímně řídí zkušený producent. Jenže omyl. Pro demokracii vrcholně nebezpečné spojení politické a mediální (potažmo hospodářské) moci se v posledních dnech upevňuje nebývalým tempem a s urputností, která naznačuje, že poslední bitva je teprve před námi. Jistě i ve vyspělejších zemích, než je Česko roku 2001, cloumají politikou lobbistické zájmy. K jejich prosazení je ale přece jen většinou třeba rafinovanějších metod, než je doslova hrubá síla jedné komerční televize, ovládající český zákonodárný proces. Tvrdit, že paragrafy, které do nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání pašují poslanci ODS a ČSSD (zejména Ivan Langer, Petr Pleva a Miloslav Kučera st. ), jsou jak šité na míru Vladimíru Železnému a jeho přátelům, by bylo skoro nepřesné. Spíš to vypadá, že je Železný píše sám a dodává do sněmovny s příkazem: protlačit! Protože jeho televize přitom důsledně podporuje opoziční smlouvu, nehovoří šéf Novy do větru. Stěžuje si rada pro vysílání, že s nekontrolovanými přesuny majetku (a tedy vlivu) třeba v Primě není možné nic dělat, protože to nedovoluje špatný zákon? Žádný problém ho vylepšit. Stačí zbrusu nový paragraf, podle nějž může ten, kdo…