Pracovna Václava Klause v Poslanecké sněmovně praskala v pátek večer ve švech. Sešlo se tu deset nejdůležitějších sociálních demokratů se stejně početnou a stejně reprezentativní sestavou demokratů občanských, aby rozhodli o budoucnosti účelového politického svazku, kterým si před dvěma a půl lety rozdělili moc v zemi. Ze známých tváří chyběl jen kontroverzní a vždy svůj Miroslav Macek, který usoudil, že nic nezkazí, když si na pár týdnů odskočí na pláže v Karibiku. Nezkazil, ani nemohl. „Opoziční smlouva pokračuje,“ prohlásil hrdě Miloš Zeman na konci porady. A to je přece hlavní příčinou i trvalou zárukou toho, že se ve vnitřní české politice nic nového nepřihodí.
Cena za eleganci
Mackova bezstarostná jízda na opačnou polokouli byla prvním červem pochybnosti v tom smyslu, že smírčí soud mezi ODS a ČSSD je spíše divadlem pro budoucí voliče obou stran než vážně míněnou snahou o vyřešení sporů mezi partnery po goetheovsku spřízněnými smluvněopoziční volbou. Teatrálnost celé akce podtrhuje už zmíněný velký počet nominovaných borců, který měl vytvořit dojem, že jde o mimořádnou událost, jejíž význam se blíží povolebním jednáním o sestavení vlády a jejíž výsledek ovlivní život každého z nás. Nic takového se v pátek v Klausově poslanecké pracovně samozřejmě nedělo. Šlo o mnohem méně, v podstatě o maličkost: dvě nejmocnější strany současnosti pouze potřebovaly najít elegantní řešení, jak ze sebe před volbami shodit zátěž opoziční smlouvy, která je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu