Minulý týden v Praze požádal slovenský prezident Rudolf Schuster Českou republiku o pomoc při vstupu Slovenska do NATO a Evropské unie. Jeho iniciativa nepřekvapuje, stejně jako zdvořilá reakce Prahy. Ve společném zájmu Čechů, Poláků, Maďarů a Slováků totiž je, aby byly všechny čtyři země součástí stejných mezinárodních struktur.
Národe slovenský
Plány o Havlově přímluvě za Slovensko na pražském summitu NATO příští rok a řeči o zbytečnosti schengenské česko-slovenské hranice však skrývají malý dějinný paradox. Slovenská „hvězdička a židle“, vyvzdorované na Praze a v podstatě na všech, kteří nezávislost Bratislavy v roce 1993 bezbolestně uznali, potřebují ke správnému lesku a pevnosti pomoc opět z Prahy, Budapešti a Varšavy. Milan Kundera nazýval střední Evropu v období studené války „uneseným Západem“. Po pádu berlínské zdi si svůj vlastní malý únos ještě jednou vyzkoušeli v zemi pod Tatrami. Za tichého souhlasu tisíc a jednoho statisty, mezi něž v té době patřil také dnešní prezident Schuster, přidělili suverénnímu prostoru mezi Dunajem a Tatrami opačný politický vektor, než jaký měli jeho sousedé. Vystřízlivění bylo kruté: izolace země, chudoba, únosy nejen v přeneseném smyslu slova a čestné místo v galerii „neliberálních demokracií“ politologa Fareeda Zakarii. Slovenští političtí šamani přesto i po letech usilovnou léčbu následků - tedy kampaň prosazující členství v NATO a Unii - jen opatrně kombinují s léčbou příčin. Dlouho připravované…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
