Architekt Zdeněk Lukeš se ve svém obsažném článku Drama na levém břehu (Respekt č. 4/2001) snaží o vylíčení podstaty sporu, který se rozpoutal mezi příznivci a odpůrci navrhovaného doplnění areálu pražských Sovových mlýnů skleněnými uměleckými objekty a který již zcela výrazně přesáhl pracovny odborníků jako mediálně nejfrekventovanější pražská památkářská kauza poslední doby.
Věcnost jen zdánlivá
V první části uvedeného článku, která shrnuje historii případu, je třeba po právu ocenit zřejmou snahu po objektivitě budící ve čtenáři svou věcností takovou důvěru, že téměř nepostřehne moment, kdy se autor z nezaujatého vypravěče změní v hlasatele jen jedné strany sporu, totiž příznivců a obhájců navrženého řešení. V tu chvíli, bohužel, je věcný tón článku zapomenut a čtenáři je v neprospěch odpůrců skleněných prvků (tzv. konzervativců) předloženo tvrzení tak demagogické, až se divím, že se i písmenka nečervenají studem. Kritikům, kteří odmítají skleněné prvky na Sovových mlýnech jako zásah do pražského panoramatu, prý nevadí „rušička na vrcholu Petřína, ani trasa lanové dráhy, ani novogotické věže katedrály, ani Plečnikovy a Rothmayerovy úpravy v jižních partiích hradního areálu, zatímco stěží postřehnutelný skleněný hranol nad hřebenem Sovových mlýnů považují za nepřijatelný“. Jako jeden ze stoupenců a hlasatelů tzv. konzervativní strany tohoto sporu bych se ráda čtenářům Lukešova…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu