Na mrtvé řece

Na rozdíl od mezinárodnějšího Dunaje považují Maďaři za svou opravdu národní řeku Tisu. Protéká oblastmi, jež platí za nejtypičtější, míjí Tokajské podhůří a protíná jihomaďarskou step včetně legendárních pust Hortobágy a Bugac, kde se pasou stáda rohatého skotu a koní hlídaná honáky v širokých kloboucích. Podle národní mytologie je právě tady to pravé romantické Maďarsko, země kuruců bouřících se proti Habsburkům a zbojníků v reálu končících většinou v segedínské věznici na dolním toku řeky. Klikatící se tok charakterizují kouzelná zákoutí, mrtvá ramena a přilehlé bažiny s nejvýznamnějšími maďarskými národními parky či ptačími rezervacemi. I díky značným investicím do cestovního ruchu tu byl ráj turistů a rybářů, stálý motiv turistických reklam na Maďarsko. „Szamos i Tisa jsou dnes mrtvé řeky, život se z nich vytratil,“ popisuje aktuální stav hydrobiolog Elemér Szalma ze segedínské univerzity. Prudkou změnu způsobilo asi sto tisíc kubíků odpadové vody s vysokou koncentrací kyanidu a těžkých kovů, která 30. ledna vytekla ze záchytné nádrže společné rumunsko-australské firmy Aurul z města Baia Mare v Rumunsku. Firma Aurul louhovala pomocí kyanidu zlato z hlušin, které zde zbyly na místě bývalého zlatého dolu. Jed se poté přelil do rumunsko-maďarské hraniční říčky Szamos, jednoho z přítoků Tisy. Asi padesátikilometrová vlna jedu vstoupila na maďarské území začátkem února a opustila je směrem do jihoslovanské Vojvodiny a dál do Dunaje o víkendu 12.-13. února.