Volební systém stabilitu nedělá

Odhlédněme nyní od toho, co politici jiných stran, prezident i řada nezávislých pozorovatelů ODS a ČSSD často vyčítají: obě velké strany si snaží ušít volební zákon takříkajíc na míru, a zajistit si tak dlouhý život u moci. Občanští demokraté, kteří změnu iniciovali, ji obhajují potřebou zajistit stabilitu vlády a skoncovat s obdobím takzvaných volebních patů a slabých kabinetů. Pokud by nový volební zákon vskutku dával občanům tuto jistotu, mohli bychom nakonec nad okolnostmi jeho vzniku mávnout rukou. Jenomže tak jednoduché a přímočaré to se vztahem volebního systému a podoby politické scény není. Názorným příkladem země, jíž ani nově zavedený většinový volební systém nepřinesl stabilitu, je Itálie. Strany se zde sice kvůli volebnímu úspěchu seskupily do velkých bloků, to jim však nijak nezabránilo v provádění nezávislé partajní politiky vzápětí po volbách. Zkusme si představit, jak zapůsobí nový volební zákon na české politické strany. Po desetiletí svobodných voleb je stranické spektrum poměrně stabilní, což dokládá i zjištění socioložky Kláry Plecité-Vlachové, že více než polovina voličů volila ve dvou volbách po sobě tutéž stranu. Nelze očekávat, že nový volební zákon přiměje občany hlasovat jinak než dosud, zvláště když podstata volby - výběr ze stranických kandidátek - zůstává zachována. Může nový volební zákon způsobit kvalitativní změnu ve složení sněmovny? Připomeňme, že v ní je dnes zastoupeno pouze pět stran, které dokázaly překonat pětiprocentní bariéru.…