Začátky Václava Havla

Zelená torstovská „krabička“ se sedmi díly Havlových sebraných spisů má snad své nejživější jádro v třetím svazku autorových esejistických a kritických prvotin z let 1953–69. Zdálo se mi nad ní, jako by jejich tvůrce snad ani nepoznal dětství a strmější zrání. Od prvních textů se nacházíme už na docela jeho, totiž bezmála hotové a již v sedmnácti letech zralé půdě, vždy nějak udivující, ale i očekávatelné, což je velký lesk i mírná bída jeho bytostné, nejspíš už od předků (děd Hugo Vavrečka, oba rodiče) seslané „genetické“ brilance. Vždyť v nejstarším z textů s příznačně „udřeným“ názvem Po roce sochařské práce (1953) má talentovaný hoch nejen nepominutelnou metaforu života a duše jako předmětu celoživotního tesání - zdokonalování, ale co víc: už tam se rozvážně ohlíží, strategicky bilancuje, dělá úhrn! Píše v ní jakýsi moudrý novoroční projev o stavu své osobní unie, a to hned zástupně, za celou svou generaci tzv. šestatřicátníků. Vybízí druhé k činnosti, plánuje časopis, formuluje ryze osobní filozofii naděje a skryté jednoty všeho se vším. Jako by říkal výslovně: zde jsem, na počátku, a mezi řádky, bezděčně dodával: již v úhrnu!

Dnes

Základní pocit nad Havlovými juveniliemi těžko může zastřít současnou perspektivu přelomu století. Dnes jsme se propadli do časů triumfujícího „intertextu“, kdy o světě a zvláště o uměleckém díle se převážně píše s ohledem na jiné texty citující další texty vzešlé z příbuzných textů inspirovaných jinými texty …