Nekonečný příběh českých financí

Uplynulé týdny přinesly jednu dobrou a několik špatných zpráv o našich bankách. Nejde pouze o bankovnictví, ale také o jeho vazby na politiku a o vážné souvislosti s celkovým stavem společnosti. Začněme dobrou zprávou: vláda rozhodla o prodeji většinového podílu v České spořitelně do rukou rakouské Erste Bank Sparkassen.

Dobrý hospodář z Vídně

Nemá smysl se ptát, zda bylo správné udělit při jednání o prodeji spořitelny rakouskému zájemci exkluzivitu a vyloučit výběrové řízení. Vše totiž nasvědčuje tomu, že ministerstvo financí jenom nechtělo přiznat, že zájem ostatních seriozních zahraničních finančních domů byl mizivý. Druhou příčinou exkluzivity byla rychlost. Výběrové řízení by trvalo nepoměrně déle a v našem případě platí, že čas jsou peníze. Za úspěch můžeme považovat, že se podařilo odmítnout snahy privatizovat do českých rukou. Bylo by hezké mít kapitálově silné banky, které budou expandovat do světa, bohužel ale platíme daň za čtyřicet let komunismu a nedotaženou transformaci, ve které se zapomnělo na vymáhání práva, budování institucí a posilování právního vědomí. Privatizace bank do rukou českých finančních skupin by znamenala otevřít černou díru, do které budou daňoví poplatníci sypat donekonečna desítky miliard korun. Naopak Erste bank má desítky let zkušeností s podnikáním ve vyspělé tržní ekonomice a věnuje se především správě vkladů obyčejných občanů, drobných a středních podnikatelů. Může pomoci i nám. Vadou na kráse je pouze to,…