V roce 1905 napsal Jindřich Vodák požehnanou větu: „Kdyby byl Shakespeare mohl jen tušit, co všechno bude se o jeho Hamletu bájit a rozumovat.“ Není třeba příliš zdůrazňovat, že během následujícího století tento povzdech neztratil nic ze své jízlivosti. A také asi nikoho nepřekvapí, že právě na přelomu tisíciletí se Shakespearova tragédie opět ocitá ve středu pozornosti, protože co může být hektičtějšího, nevyrovnanějšího a roztříštěnějšího než toto rozhraní. Je paradoxní, že i přes pochopitelnou neobratnost a nedotaženost přišli s nejzajímavější výpovědí studenti, jejichž generačnímu pohledu nechyběl jasný názor. Snad proto, že mládí bývá ve svých náhledech absolutní, nezatížené a dokáže se dobrat hloubky spíš intuitivně.
Elsinor v Praze a v Brně
Do hamletovského duelu vstoupily v uplynulém roce dvě první scény - brněnské a pražské Národní divadlo. Režiséry obou inscenací sice nedělí generační propast, ale jsou vyznavači odlišných poetik a přístupů, mladší Ivo Krobot (ND Praha) inklinuje k postmodernímu vidění, zatímco Zdeněk Kaloč (ND Brno) je do jisté míry odchovancem politického divadla závěru šedesátých let a patří k divadelníkům sledujícím tematické zacílení. Ve své brněnské inscenaci se tudíž vydal cestou, která nezabíhá do zdivočelých zákoutí, ale důsledně směřuje k cíli. Kaloč chápe Hamleta jako metaforu stavu před katastrofou, světa křehké rovnováhy i podivné dekadence. Pečlivě zvažuje detaily, které stupňují napětí a pocit ohrožení,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
