Mlžná země Evropa

Na letošním Febiofestu se uskutečnilo 232 projekcí: to je číslo, které stojí za zaznamenání do análů. Je to počet, který daleko přesáhl třeba jen rámcový pokus o nějaké konkrétnější shrnutí, a každé divákovo rozhodnutí pro jeden film znamenalo rezignovat na několik dalších, stejně tak hodných pozornosti, k nimž se člověk bude moci dostat bůhví při jaké jiné příležitosti. Platí to zvláště v případě evropských snímků, a to zdaleka nejen těch z Východu, které se do „běžné distribuce“ dostávají jen velmi obtížně, přičemž vůbec nejde o žádné kuriozity nebo „menšinové“ filmy, ale o díla tvořící evropský kulturní kontext. Z nepochopitelných důvodů tak třeba nebyl dosud v Čechách promítán - až právě letos na Febiofestu - deset let starý film Andrzeje Wajdy Korczak, věnovaný památce polského pediatra Janusze Korczaka, muže, který doprovodil své svěřence, děti z židovského sirotčince, do plynových komor Treblinky, třebaže mu byla nabízena záchrana. Wajdovo dílo je přitom ne srovnatelné, ale přesahující Spielbergův Schindlerův seznam, o Begniniho pohádce Život je krásný ani nemluvě. Stroze působivé ztvárnění jednoho činného humanismu je oproštěno od všeho falešně melodramatického a efektního, odvyprávěno bez spekulativního dvojsmyslu a - i vzhledem k citlivosti židovsko-polských vztahů, i k Wajdovu nikdy neskrývanému, ba vypjatému patriotismu - s přísnou pietou k obětem holocaustu. A nebyl to jediný polský příspěvek k židovskému osudu v tomto století. Stejně tak jsme před lety…