V dubnu 1962 prohlásil prezident Charles de Gaulle na adresu země, kde právě skončily osmileté kruté boje mezi partyzány z Fronty národního osvobození (FNO) a francouzskou armádou, následující slova: „Alžírsko je nádobou plnou žalu, jež nepřináší nic jiného než neštěstí.“ Přesto Francouzi Alžírsko kolonizovali 130 let, dokud dokázali vnucovat domorodcům svou vůli. Nádoba plná žalu totiž oplývala přírodním bohatstvím a měla strategicky výhodnou polohu nutnou k šíření dalšího mocenského vlivu. Za každou cenu. Právě před tím varoval jiný Charles, v Česku známý jako Alexis de Tocqueville, historik a politik, který již v roce 1841 svým způsobem předpověděl de Gaullovo trpké konstatování: „V co vyústí tato kaskáda násilí a nespravedlností než v revoltu domorodého obyvatelstva a náš odchod?“ Měl pravdu, byť nemohl tušit, že revolta přeroste v regulérní válku, kterou politická reprezentace Francie oficiálně uznala až 37 let po jejím ukončení. A teprve nyní se začíná zabývat i válečnými zločiny vlastních vojáků (mučení a likvidace zajatců, uplatňování kolektivní viny vůči civilistům), jež lze přirovnat k nacistickým praktikám. Dlužno podotknout, že stejnou brutalitou se vyznačovaly i jednotky povstalců a Francouzi na jejich teror mnohdy pouze odpovídali v duchu strategie oko za oko, zub za zub.
Po amnestiích začalo 37 let mlčení
O tom, co se v Alžírsku dělo, věděli velmi dobře politici i veřejnost. A to díky vlastním rozhodnutím (například budoucí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
