Spálená strana

Jestliže uvnitř sociální demokracie vbrzku nevznikne nějaká iniciativa typu „Děkujeme, zůstaň!“, bude mít zdejší vládní strana na jaře nového předsedu. Éra Miloše Zemana končí a za jediného předurčeného dědice byl už před týdnem označen Vladimír Špidla - dokonce Stanislavem Grossem, svým jediným případným rivalem. Nejde jenom o nové jméno ani o to, zda se pod novým vedením ve straně udrží míra obhroublosti, o niž premiér obohatil českou politickou kulturu, nebo zda špička ČSSD bude i nadále oceňovat manažerský um stranických a svazáckých funkcionářů druhého sledu. Ve hře je hlavně postavení ČSSD jako relevantní politické síly, v jejíž možnostech je i sestavovat vládu nebo být rovnoprávným partnerem v nějaké koalici. Takovému postavení se sociální demokraté v posledních jedenácti letech těšili jen za Zemana. Způsob, jímž ho končící předseda pro svou stranu dosáhl, byl ale jen na jedno použití.

Nenávidím

Do Zemanova nástupu byla ČSSD sice parlamentní, ale jinak relativně bezvýznamnou stranou. Měla pověst „konstruktivní“, tedy v podstatě neškodné opozice. To se změnilo s příchodem Miloše Zemana, který stranu začal s typickým dryjáčnictvím vymezovat jako „krvelačnou“ opozici. Náklonnost médií tím sice nezískal, ale oč více novináře pohoršovala předsedova neomalenost a hrubost ve vztahu k vládním stranám, tím spíše se ke straně začal přiklánět ten druh voliče, který z principu nevěří ničemu a novinám zvlášť. Zemanova taktika vedla k překvapivému…