Při recenzování knižního souboru nedělních kázání evangelického faráře Sváti Karáska se nelze vyhnout pocitu rouhavosti. Kazatel nehovoří jen sám za sebe nebo za nějakou organizaci či instituci, ale zvěstuje Boží slovo a slouží tak vyššímu autorství, jež zůstává nezbadatelné. Věřící je připisují Bohu, agnostici či ateisté náboženské tradici, v každém případě však přesahuje jedince na kazatelně. Hodnotit můžeme působivost, s jakou mobilizuje svou víru, aby ji přenesl na posluchače, sama víra se však rozumovému rozboru vzpírá - část lidstva ji pokládá za zaslepenost, část za nejcennější dar. Zatímco věřící vstupuje za kazatelem do sakrálního prostoru chrámu, kniha putuje ke čtenáři opačným směrem. Stává se součástí sekulárního světa, v němž mají váhu i čistě beletristické hodnoty textů, jejich jazyk, rytmus, stavba, ale i humor a básnická obraznost. Pomiňme tedy tajemné spoluautorství vyšších sfér a pohlédněme na Karáskovu homiletiku v profánních souvislostech.
Dobrodružství víry
K ústředním tématům knihy patří čas. Ačkoli texty vznikaly během prvních tří let Karáskova farářského působení ve staropražském kostele sv. Salvátora, kde začal kázat v roce 1997, jsou sestaveny jako průvodce jediným liturgickým rokem. Svým způsobem korespondují s oblíbeným žánrem deníku - navozují iluzi bezprostředně prožívaného času, který ovšem není označen daty, ale každoročně se opakujícími církevními svátky. Karásek jen zdrženlivě a v náznacích reaguje na konkrétní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
