Rozpaky v Haagu

Britské ostrovy letos zažily nejhorší záplavy za poslední století. Ničivá vodní vlna se přehnala i severem Itálie a Švýcarska. Francie druhý rok za sebou bojovala s větrnou smrští. Španělsko přežilo období ničivého horka, které vyvrcholilo sérií požárů na jihu země. Shoda náhod? Podle vědců nikoli. Jde o první viditelné důsledky dlouhodobého oteplování planety Země, které se už brzy stanou běžnou součástí našeho života. Pro Evropany zvyklé na zkrocenou přírodu a poklidný život bez velkých katastrof je to trochu drsné probuzení. Pro Američany, kteří jsou s divokou přírodou, povodněmi, větrnými smrštěmi a ničivými požáry přece jen trochu více sžiti, to už takový šok není. Právě tady leží jeden z kořenů neúspěchu konference Organizace spojených národů o klimatických změnách, která před deseti dny skončila v nizozemském Haagu.

Evropa proti Americe

Jednání v Haagu bezprostředně navazovalo na dohody z japonského Kjóta (1997), kde průmyslové země přislíbily snížení emisí takzvaných skleníkových plynů (oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného) způsobujících rostoucí teplotu na Zemi. Ta se za posledních 150 let zvýšila o 0,6 °C. Pokud produkce skleníkových plynů bude pokračovat stejným tempem jako doposud, zvedne se podle propočtů Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) průměrná teplota atmosféry do roku 2100 o 1–3,5 °C. Některé studie dokonce hovoří o šesti stupních Celsia. Tak prudký skok dějiny Země nepamatují. Pokud se vědci nemýlí, pro…