Výsledky posledních parlamentních voleb v Rakousku, které se konaly 3. října (viz Respekt č. 42/99), přivedly zemi do nezáviděníhodné situace, do situace mnohem složitější, než v jaké se nalézala česká politická scéna v létě 1998. Možnosti byly jen tři: buď pokračovat v již 13 let trvající velké koalici sociálních demokratů (SPÖ) a pravicových lidovců (ÖVP), nebo umožnit vznik relativně stabilní menšinové vlády sociální demokracie (na bázi jakési obdoby české opoziční smlouvy, jež by nechala u moci samotné sociální demokraty), nebo vzít do vlády populistické Svobodné (FPÖ) Jörga Haidera. Rakouská smůla spočívala v tom, že i obě první varianty by sice Haiderovu účast ve vládě - a tím i izolaci Rakouska ve světě - vyloučily, ale zároveň by mu získaly body do budoucna. Haider by totiž mohl v podstatě oprávněně tvrdit, že pouze on bojuje proti hluboce zakořeněné parcelaci moci ve státě. Proto nebylo příliš divu, že povolební jednání trvala téměř čtyři měsíce. Až do dopoledne minulého čtvrtka to vypadalo, že nakonec zvítězí nejmenší zlo, tedy pokračování velké koalice. Ale v noci ze čtvrtka na pátek, 110 dní po volbách, které otřásly politickou scénou Rakouska, propukla skutečná vládní krize. Sociální demokraté úřadujícího kancléře Viktora Klimy již napotřetí odmítli požadavky dosud menšinových lidovců, a prezidentu Thomasu Klestilovi navrhli vytvoření menšinové vlády sestavené ze sociálních demokratů a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu