Ticho po evropské pěšině

Už za týden začíná v Nice summit Evropské unie, událost klíčová pro ambice středoevropských žadatelů o členství. Zatímco Poláci nebo Maďaři nastupují k jednáním s Evropskou unií v jednom šiku, česká politická elita nemá jasno v jedné důležité věci: co vlastně od Evropy bude chtít, až bude uvnitř. Česká diskuse se láme především na jedné otázce: Je zpozdilé preferovat Evropu suverénních národních států před federálním kontinentem, jak to dělá šéf ODS Václav Klaus? Jeho protivníci ze čtyřkoaličního tábora a spříznění žurnalisté odpovídají jednoznačně: Klaus formuluje český nacionalismus, zatímco západní Evropa už je nacionalismů v podstatě prosta. Žije se ale v Unii opravdu tak jednoduše? Názor, že se členové EU povznesli nad úzké národní zájmy a že je nadále nese duch solidarity, by ale v samotné Evropě jen málokdo bral vážně.

Vraťte mi mé peníze

Na první pohled se ideálnímu evropanství nejvíce blíží Němci. Do společné kasy dávají víc než druhý a třetí největší plátce dohromady a kolem pojmu národ rozpačitě obcházejí ještě 55 let po prohrané válce. Zatím naposledy to bylo vidět při nedávném sporu o „Leitkultur“ (vůdčí, dominantní kultura). Šéf křesťanskodemokratické frakce v Bundestagu Friedrich Merz se nechal slyšet, že cizinci usazení v Německu by měli akceptovat základní hodnoty německé kultury. Tím se nemyslí, že by měli biflovat Goetha, ale ovládat němčinu a dodržovat určitá místně zažitá pravidla chování. Mediální poprask, jejž samozřejmost…