Kde končí buldozerová revoluce

Minulé úterý se v Praze krátce zastavil černohorský prezident Milo Djukanovič. Co nám tato návštěva - ze Svazové republiky Jugoslávie na nejvyšší úrovni od „buldozerové revoluce“ v Bělehradě počátkem října - může připomenout?

Teď jsme vzorem

Není tomu tak dávno, co byl Djukanovič Západem hýčkán, zván na všechny možné konference (dokonce i do Bílého domu), co bylo černohorskému „demokratickému“ vedení prominuto v rámci boje proti Miloševičovi úplně všechno. I srbští opoziční vůdci, kteří v drtivé většině jen těžko překousli, že nějaká Černá Hora vůbec existuje, byli nuceni hrát obdivovatele „mladé černohorské demokracie“. Alespoň do té doby, dokud potřebovali v Černé Hoře bezpečné útočiště. 5. října však Miloševičův režim padl. Vojislav Koštunica se ujal prezidentského úřadu, do kterého byl zvolen podle nelegálního volebního zákona, po nelegitimních ústavních změnách, odhlasovaných Miloševičem okleštěným, nelegitimním svazovým parlamentem. Láska k Černé Hoře se vytratila s rychlostí, které může v Srbsku konkurovat snad jen velká akce převlékání kabátů. Pochopitelná radost světa nad pádem Miloševičova režimu a pozitivní signály vysílané směrem k novému vedení bez ohledu na to, že s razantními a především systémovými změnami se vlastně ani nezačalo, vyvolaly v Srbsku mylný, ale široce sdílený dojem: "Teď, když jsme se zbavili Miloševiče, nás celý demokratický svět obdivuje, teď se my staneme vedoucí silou Balkánu, teď budeme my učit ostatní…