Hlas lidu je hlasem božím, říká latinské přísloví. Pokud by občané volili v roce 2002 do sněmovny stejně jako dnes do krajů, osvědčilo by se to v případě sociální demokracie opravdu důkladně. Podle volebního zákona, který pod tlakem ODS odhlasovali i Zemanovi zákonodárci, by se totiž o poslanecká křesla rozdělila právě Klausova strana se čtyřkoalicí a komunisty. Jen deset mandátů by zůstalo na poraženou ČSSD. Není divu. Tři vítězné strany skutečně něco reprezentují, ČSSD je pouze slabší člen spojenectví „opoziční smlouvy“, které lépe dokáže prodat sesterská ODS. Ukazuje to i srovnání výsledků v jednotlivých obvodech senátních i krajských voleb.
Cestou k demokracii
Opoziční smlouva, která je v nepřehledných vodách české politiky rozhodující silou, při krajských volbách propadla. Obě strany získaly dohromady jen 38 % hlasů (ODS 23 % a ČSSD 15 %), o 22 % méně než při volbách do sněmovny v roce 1998. Co to znamená? Před sto lety začínala sociální demokracie svou kariéru slušné parlamentní strany s programem kultivace revolučně naladěného dělnictva. S podobnou omluvou přijímala v posledních letech veřejnost časté výstřelky strany Miloše Zemana: v ČSSD mají skutečně důležité slovo bývalí komunisté a ochotní spolupracovníci Husákova režimu, právě ČSSD je ale změní na dobré demokraty. A stejně vysvětlují svou spolupráci se sociálními demokraty také politici ODS: naše opoziční smlouva je sice netradiční politický nástroj, zajistí ale zemi stabilitu, než…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
