Spojencem po česku

Před třemi týdny podepsal ministr obrany Vladimír Vetchý s ambasadorem USA Johnem Shattuckem smlouvu o spolupráci mezi českou a americkou armádou. „Je to velký úspěch,“ komentoval událost Vetchý. Z českého hlediska má nepochybně pravdu: dohoda znamená především tok peněz z pokladny Pentagonu na projekty zdejší armády. Polsko a Maďarsko ostatně stejnou smlouvu podepsaly už loni. Nicméně Vetchý tehdy po slavnostním podpisu dostal od zdejších novinářů otázku: Co český spojenec nabízí na oplátku Američanům? „Splácíme dluh tím,“ odpověděl ministr, „že pomáháme zemím, které se ucházejí o členství v Alianci, a účastníme se řady diplomatických a mírových misí.“ Stačí vzít ministra Vetchého za slovo. Jak jsme tedy, rok a půl po vstupu do Aliance, pomohli novým zájemcům o členství? Kolika diplomatických úspěchů jsme dosáhli?

Přímo nás tam cpaly

Odpověď závisí na tom, co kdo považuje za pomoc a za úspěch. Pro ministry Zemanovy vlády bylo diplomatickým úspěchem i to, že se jim obstrukcemi podařilo o pár hodin zdržet spojenecký úder proti Miloševičovi. Stejně tak zde byla za úspěch prohlašována Kavanova česko-řecká v Pekingu podepsaná snaha torpédovat jednotný postup Aliance. Mezi takové úspěchy patří zcela jistě i „mírová“ cesta vládních poslanců za Miloševičem a výroky představitelů opoziční smlouvy, že NATO nelikviduje genocidu kosovských Albánců, nýbrž si jen tak na civilistech zkouší zbraně. Stejně jako se zdejší politici za války zdráhali stát po boku…