Praha, Clintonovo nádraží

Pražské Wilsonovo nádraží upomíná amerického prezidenta, jenž se osobně zasloužil o vznik Československa: jeho „14 bodů“ z ledna 1918 razilo vizi nového světa po první světové válce, světa založeného na demokracii a právu na sebeurčení národů. Minulý týden, kdy Američané volili následníka Billa Clintona, nastolil věcnou otázku: Jak si upomeneme Wilsonova nástupce, který o osmdesát let později osobně přispěl k realizaci vize rozšíření západní demokracie, k našemu členství v NATO, v nejelitnějším klubu Západu? Tato otázka se netýká jen nás. Stalo se zvykem, že když americký prezident udělá pro nějakou cizí zemi výrazně dobrý skutek, dotyčný národ se mu odvděčí zvěčněním jeho jména. Nejde jen o pražské Wilsonovo nádraží. Také mnoho dnes devítiletých Kuvajťanů nese jméno typu Abdul George Bush Azíz. Jenže ačkoliv se Clinton za svých osm washingtonských let angažoval v zahraniční politice snad víc, než sám původně chtěl, svého náměstí - řekněme v centru kosovské Prištiny, Jeruzaléma nebo Londonderry - se nejspíše nedočká. Je to však jen napůl jeho chyba. Srovnání Billa Clintona s Woodrowem Wilsonem se nabízí samo. Oba pocházejí z Jihu a oba v Bílém domě reprezentovali Demokratickou stranu, s jejímž levým křídlem vedli neustálé spory. Oba stáli v čele Spojených států ve zlomových dobách, kdy starý svět již byl definitivně zbořen a kontury nového ještě nebyly zřetelné. Oba je víceméně úspěšně pomáhali rýsovat přes odpor nepřátelsky naladěného republikánského Kongresu. Ale…