Glosa k jednomu zápasu

Ještě dva měsíce a dvacáté století se definitivně odporoučí k Pánu. Těch, kteří si toto „století zázraků“ vychutnali do dna a se vším všudy - tedy s válkou, rasovým útlakem, vládou ideologií, stalinismem, táním a přituhováním, s moderním uměním a s utopií a absurditou ve všech podobách atd. - pomalu a jistě ubývá. Už teď má člověk pocit, že brzy nebude komu udělovat 28. října medaile, pokud se oslava nemá proměnit v postmortální rituál. V minulých dnech nám toto mizení historie a historických postav mohla připomenout smrt Eduarda Goldstückera, jedné z těch osobností, které kdyby napsaly životopisný román, četli bychom ho jako jeden z dramatických příběhů zdejší varianty velkých dějin. Ostatně, jeho fragmenty existují: pár jich vyšlo ještě v samizdatové Revolver Revue, po listopadu však již uveřejněny nebyly. A je to asi příznačné, protože Goldstückerův návrat do Prahy po dvaceti letech exilu byl už příjezdem do jiného kontextu, ve kterém na „kafkovskou legendu“ pražských šedesátých let už nebyl čas, místo ani chuť. Vedle klasické zdejší ignorance to mělo i své „hlubší“ důvody: Goldstücker byl svým typem vzdělanec-politik, jehož vygenerovaly specifické poměry československých 50. a 60. let, v nichž kultura s politikou byly srostlé v nepřirozeném propletenci, přičemž navrch měla vždy politika a ideologie. Tento uzel přitom nemohli - a neměli to ani v úmyslu - rozplést ani osvícení reformně komunističtí intelektuálové, i když jejich (a Goldstückerovi tu patří přední místo…