Chvíle strpění

Životní příběh spisovatele a sibiřského nonkonformisty Vladimíra Borody (42) je jako vystřižený z rodokapsu. Narodil se ve Svazu sovětských socialistických republik, ale nemá žádné občanství. Jako devatenáctiletý mladík okusil, co je to komunistický lágr s nejvyšší ostrahou, a po rozpadu SSSR vyrazil přes zelenou hranici na západ. Bez pasu procestoval notný kus světa. Pak se oženil s českou výtvarnicí a od té doby vede se zdejšími úřady už několikaletý souboj o azyl. Pokud prohraje, hrozí mu v Rusku pár let kriminálu za „svévolné opuštění vlasti“.

Banány na Kanárech

Už jako mladíček žil Vladimír Gaus (nyní vystupující pod pseudonymem Boroda) svobodomyslným a na tehdejší sovětské poměry nepřípustným životním stylem. Trvalý pobyt měl sice oficiálně hlášený na Sibiři u svých rodičů, ale často jezdil za přáteli po celém Rusku. Stát jeho výlety za brány rodného Omsku bez potřebného razítka v občanském průkazu sledoval s nelibostí, a když pak Vladimír začal s kamarády roznášet do schránek sovětských občanů ilegálně okopírované pasáže z Deklarace lidských práv a svobod, měl to spočítané. U soudu dostal šest let lágru za „tuláctví, příživnictví a antisovětskou propagandu“. Když byl pak v roce 1984 propuštěn z lochu na svobodu, odmítl přidělenou práci v dolech, dál křižoval Ruskem a živil se, jak to šlo - třeba načerno jako barman nebo jinými příležitostnými pracemi. Za Gorbačovovy perestrojky v roce 1988 se pokusil legálně vycestovat. Cestu ke kýženým…