Spravedlnost a mír

Je horší vrah, jehož identita je známá a na kterého je vydán zatykač,nebo vrah, na něhož je dosud spravedlnost krátká? Z morálního pohledu tu není rozdíl. Právě to si můžeme uvědomit při pohledu na fotografii, která v úterý obletěla svět. Dva státníci se uculují na titulní straně novin. Banalita. Mohou to být dokonce představitelé dvou znepřátelených světů. Ani to není novinka. Člověka, který viděl stisky rukou Rabina s Arafátem nebo četl o tom, jak letos Clinton podal ruku Castrovi, by už nic překvapit nemělo. Ale přece… Americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová se v úterý v Pchjongjangu přátelsky setkala se severokorejským vůdcem Kim Čong-ilem. Co je na tom divného? Pro někoho nic, zvláště když ji už v létě předešel jihokorejský prezident - bývalý tamní disident - Kim Te-džung, a poté za seriózní snahu o mír na Korejském poloostrově dostal Nobelovu cenu míru. (Budiž pochválen Nobelův výbor, že pro tentokrát se zřekl párového udílení cen.) Pro jiného se tu opět vtírá pocit dvojího metru. Existují lidé, se kterými se ve slušné společnosti raději neukazovat. Stejně tak existují politici a státníci, se kterými se lídři demokratického světa nefotí - Slobodan Miloševič, Kim Čong-il, Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí, Fidel Castro & spol. Jenže… Je to homogenní parta? Nikoli. Miloševič podléhá mezinárodnímu zatykači, takže podat si s ním ruku by pro státníka západní země znamenalo žádost o politický důchod. Na Castra a Saddáma mezinárodní zatykače neexistují,…