To nebyli sebevrazi
V článku paní Eckhardtové o sebevraždách (Přímou cestou do pekla, Respekt č. 42/2000) nemohu souhlasit s tvrzením, že „Sokrates a Palach vešli svými sebevraždami do dějin“. Zvláště v případě Sokrata je to naprostý blud, jehož hlásání jsem vašemu listu již jednou vytýkal. Jak se lze dočíst u Platóna i Xenofonta, byl Sokrates odsouzen k smrti a popraven. Že připravený jed sám vypil, je pro kvalifikaci jeho smrti asi stejně podstatné jako fakt, že jiní odsouzenci sami kladli hlavu na špalek. Dalo by se ještě namítat, že Sokrates nevyužil možnosti svou kajícností zmírnit rozsudek nebo s pomocí přátel z vězení uprchnout. V tomto smyslu by ovšem byli sebevrahy všichni důslední kritikové moci, kteří na svou neochotu ustoupit doplatili životem. Méně jednoznačný je případ Palacha. Ani zde však hlavním smyslem činu nebylo „porušením zavedených zvyklostí upozornit na úpadek společnosti“, ale přimět občany k odporu proti oklešťování občanských svobod a státní suverenity. Tento čin lze proto kvalifikovat spíše jako výzvu k boji potvrzenou obětí než jako sebevraždu.
Jan Novotný, Brno
Papež nemohl mluvit jinak
Rád bych zareagoval na článek Buddha z Vinohrad: Indická nauka zasáhla nejvíc ateistický stát Evropy (Respekt č. 42/2000). Nemíním ztrácet čas neplodnou diskusí o pravdě víry…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu