Literatura a národní prestiž

Nobelova cena za literaturu není vyřazovací soutěž. Její laureát nemusí nutně být největším spisovatelem všech dob, dokonce ani svých patnácti minut. Nositelem Nobelovy ceny se stane autor, který dokáže dostatečně zaujmout výběrovou komisi švédské královské akademie věd a norského Nobelova výboru. Tyto instituce jsou tvořeny konkrétními lidmi s konkrétními preferencem (a také s pevně danou kapacitou vstřebávání literárních podnětů v jazycích, kterými vládnou). Jako instituce jsou pak vázány jistými nevyslovenými pravidly, jako je alespoň přibližná geografická rovnováha udělených cen a obecně vnímaná míra tolerance k případné kontroverznosti uvažovaných kandidátů. Tento úhel pohledu je ovšem cizí čínským literárním kruhům. V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době. Zisk této trofeje byl naopak toužebně vyhlížen jako důkaz definitivního překonání vleklé národní krize, datující se někdy od kapitulace tradiční čínské kultury před modernitou reprezentovanou britskými dělovými čluny. V uplynulých desetiletích stáli několikrát čínští spisovatelé této metě na dosah. Byl by si ji jistě zasloužil Lu Sűn (+1936), později se…