Estráda na hřbitově

Po deseti vydaných číslech skončil kulturní časopis Neon. Ukázal se být příliš velkým soustem nejen pro svého vydavatele Martina Pluháčka, který na něm prodělal něco přes dva miliony, ale i pro čtenáře, kteří ho prostě odmítli pojídat, přestože jim byl servírován na křídovém papíře (ovšem za nelidovou cenu 100 Kč). Mnozí skeptici (mezi něž patřil i autor glosy) nyní mohou uspokojeně říci: „Vidíš, vidíš, Pluháčku, došlo na má slova. Kdyby ses držel svých jistot (máš přece zlatý důl v podobě knih Michala Viewegha) a nevymýšlel si, mohl jsi být opět o něco bohatší. Nemusels mít dluhy a nemusels ani poslouchat podobné řeči.“ Škodolibost a syndrom postbitevních generálů jsou v Čechách vlastnosti rozšířené a obecně provozované. Jsou to však zároveň záliby absurdní, provozují-li se v miniaturních a neduživých podmínkách zdejší tzv. literární obce. Těch lidí, kterých se krach nějakého kulturního časopisu - anebo vůbec čehokoli, co má vyšší než jen bezprostředně užitkové ambice, - týká a kteří ho vůbec registrují, je v těchto zemích tak málo, že každé rozumování trochu připomíná zdravotní poradenství na hřbitově. Jistě, objektivně je možné říci, že Pluháčkův Neon trpěl mnoha neduhy. Problematická byla asi od začátku koncepce literární revue, ovšem bez toho, aby se v ní psalo o mase a kostech literatury, o knihách. Recenze, kritika, studie či polemika v něm neměly mít místo (až na rubriku Knihy od… oxeroxovanou z Literárních novin). Úmyslem Neonu bylo vytvořit spíš časopis…