Obrazy z venkovského života

Nový film Tomáše Vorla Cesta z města je dílem podstatně zralejším a duševně vyrovnanějším než jeho předchozí bolestínský Kamenný most. Místo neurotika, který balancuje mezi chandrou a křečí, se po pěti letech setkáváme s člověkem, „který našel“, s režisérem a scenáristou, který už netvoří ze svého chaosu zase jen chaos, ale nyní konečně a jasně ví. To „vědění“ není nijak komplikované, je spíš na úrovni ano - ne, dobře - špatně. A o tom „ano“ rozhoduje víc intuice než intelekt. Z rozervance se tedy stal zasvěcenec, znalec spirituálních hodnot, což tu není míněno ani moc ironicky, jako spíš gratulačně, protože osobní celistvost má v konečném lidském součtu přednost - i před uměním.

Staré touhy

K „hotovému názoru“ se často těžko něco dodává. Tak je tomu právě ve filmu Cesta z města, který žádnou interpretaci nebo dovysvětlování nepotřebuje, protože jeho sdělení je přímočaré, jasné, tužkou podtržené. Sladit sebe sama se světem, splynout s přírodou, smýt ze sebe umělou civilizaci, nechat se prorůst kořeny a haluzemi, živit se jejími plody, ohryzávat v přírodní extázi ohořelé poleno… Až na to poslední (což však ve filmu Tomáš Hanák s apetitem provede) jsou to touhy staré a věčné. „Většina přepychových vymožeností je pro život nejen zbytečná, ale navíc brání opravdovému povznesení lidstva“, napsal v roce 1854 patron všech odchodů do lesních samot, americký filozof H. D. Thoreau ve svém Waldenu, který mohl být jedním z Vorlových inspiračních zdrojů. V…