Mnozí slaví, mnozí nezapomínají

Slobodan Miloševič v pátek zklamal. Od velkého diktátora disponujícího stotisícovou armádou a policií, člověka který rozhodoval o osudech milionů lidí, se očekávalo, že za sebou při odchodu pořádně práskne dveřmi. Z „geniálního stratéga“ a „balkánské lišky“ se vyklubal unavený muž, kterého vývoj událostí naprosto překvapil. V tom nebyl sám, podobný scénář neočekával opravdu nikdo. Miloševič nenechal demonstranty rozjezdit tanky ani nebyl zastřelen, bránící se s hrstkou věrných v prezidentském paláci jako Salvator Allende. Jednoduše vystoupil v televizi a pogratuloval svému soupeři Vojislavu Koštunicovi k vítězství. Starého aparátčíka všichni přecenili. Stejně jako odhodlání jeho věrných bránit muže, který si jejich opravdovou oddanost snad ani získat nemohl. A koupená loajalita se ani zdaleka nevyrovná loajalitě přirozené.

Nebyl jen jeden viník

V Bělehradě a v celém Srbsku lidé slavili konec nenáviděného diktátora. Člověka, který je uvrhl do nehlubší izolace, který je připravil o vše, co měli, a především o deset let jejich života. Deset let, během nichž se synonymem úspěchu stali ostří hoši z podsvětí, projíždějící se centrem Bělehradu v nejnovějších ferrari, zatímco se univerzitní profesoři v letech hyperinflace prohrabávali v odpadcích. Neslavili však ti, které Miloševič připravil nejen o právo na slušný život, ale i o právo na život samotný. Odchod člověka, jenž jim způsobil tolik utrpení, neoslavoval nikdo v Bosně, nikdo v Chorvatsku a…