Když národ zestárne

Čeští zaměstnanci odvádějí ze své mzdy část peněz pro dnešní penzisty a doufají, že obdobně se ve stáří dočkají důchodu od budoucích generací. Je to standardní ukázka tzv. průběžného financování, jaké zná řada evropských států. S tím, jak se u nás prudce zvýšil průměrný věk dožití a zároveň klesá počet narozených dětí, propadá se důchodový systém do čím dál hlubších schodků - loni už to bylo více než 20 miliard (1,3 % HDP) a deficit dále poroste. I to je ve vyspělém světě standardní. V Evropě proto většina zemí postupně omezuje své veřejně financované důchodové systémy a zavádí či podporuje soukromé penzijní fondy. Už dvaadvacet států na světě toto spoření zavedlo přímo jako povinnost: šest členských zemí OECD, Hongkong, deset států Jižní Ameriky a pět v bývalém sovětském bloku. Mimochodem, vystoupení guvernéra centrální banky Kazachstánu o tamní penzijní reformě z roku 1997 patřilo na seminářích během kongresu MMF a Světové banky k nejzajímavějším. Jen v České republice se tváříme, jako by vše bylo v nejlepším pořádku. Bohužel, zázraky se nedějí. V budoucnu nás čekají obrovské schodky, pokud systém rychle a důkladně nezměníme.

Tři biliony

Oficiální názor české vlády opakovaně sdělil ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Naposledy v srpnu pro týdeník Euro: "Národohospodářsky neexistuje problém ufinancovat český důchodový systém. (…) To není obecná ekonomická záležitost, to je záležitost politické vůle. (…) U nás je prostě nízký…