Sláva poraženým

Olympiáda v Sydney je v polovině.Na první pohled to pro vlastence nemůže být žádný velký zážitek.Vyhráli Železný a Hilgertová, to se samozřejmě čekalo. Tím ale vzrušení končí. Nedočkali jsme se ani politického bojkotu her, ani žádné exploze v olympijském parku jako před čtyřmi lety v Atlantě. Ale hlavně: když nevyhrávají naše barvy, koho už dneska mohou zajímat nějaké supervýkony? Při soutěžích v plavání padaly nejlepší časy historie skoro v každém závodě. Po pár dnech už je to otrava, vhodná tak k hospodským debatám, co všechno ty mladé ženy a muži do sebe můžou cpát, že se pořád dokáží tak zlepšovat. Žádný div, že se skutečným hrdinou bazénu i celé olympiády minulý týden stal úplný outsider, Eric Moussambani z Guineje - i nejčtěnější deník MF Dnes mu v pátek vyhradil prestižní místo na své první stránce. Při závodě na sto metrů kraulem se Eric vysílením skoro utopil a jeho zoufalý souboj s vodním živlem, ze všeho nejvíc připomínající styl výletníka pokořujícího Máchovo jezero, mu zajistil lásku publika. Že by se tedy svět, znechucený přeměnou olympiád v největší reklamní panel na světě, nakonec přece jen vracel ke coubertinovským ideálům shrnutým do věty „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“? Ne tak docela. Také Moussambani dokáže svou výkonnostní nouzi dobře prodat - bizarní statut toho nejhorších z nejhorších jej pozdvihuje do řádu celebrit, které uzavírají lukrativní sponzorské smlouvy a s nimiž by se určitě rád zvěčnil i Elton John. Domyšleno do konce, je to…