Milo, Momo a Slobo

„Mám přece právo hlasovat. Volit prezidenta svého státu, Jugoslávie,“ rozčiluje se vousatý černovlasý muž v kavárně ve vesnici Trešnjevo, uprostřed pustých kamenných hor, v samém srdci Černé Hory. „Tak jdi do Bělehradu,“ odpovídá kdosi od stolu. Rozhněvaný vousáč patří k Socialistické národní straně (SNP), která sdružuje přívržence prosrbské linie a podporuje Slobodana Miloševiče. Právě tato strana organizuje v Černé Hoře svazové volby, jež bojkotuje vláda v Podgorici a většina Černohorců. Hlasuje se tedy v kasárnách federální armády či soukromých objektech. V Trešnjevu však jugoslávská armáda není („Sem nesmí ani páchnout,“ tvrdí jeden z vesničanů.), a tak nepočetným aktivistům SNP nezbývá než obcházet své známé a hledat jiné prostory. V místech, jako je Trešnjevo, příliš nepochodí. „Tady se pro Miloševiče hlasovat nebude,“ shrnuje rezolutně kavárník pod velkou černohorskou vlajkou na zdi. Fotografie vůdce boje za nezávislost, předsedy černohorských liberálů Slavka Peroviče, dokazuje smýšlení majitele kavárny i většiny hostů.

Jsme vlastně Srbové

Ne všude ale panuje stejné smýšlení jako v Trešnjevu, v jehož blízkosti byl zastřelen v roce 1946 velitel černohorských nacionalistů Krsto Zrnov Popovič (bojoval za nezávislost od roku 1918 až do své smrti). Takřka celá země je pokryta plakáty a nápisy dokazujícími tragické rozdělení černohorské společnosti. Na zdi v Cetinji, oficiální metropoli Černé Hory a centru separatistů, je nastříkáno heslo…