Olympijské politikum

Olympijské hry jsou jako snad už vše v dnešním světě prosáklé politikou, ale něco se přece jen mění. Ty tam jsou doby, kdy skupiny států hrozily bojkotem her. Nyní je tomu naopak. Do dějiště mediálně nejatraktivnější události se snaží prodrat i výpravy, které žádný stát v plném smyslu slova nezastupují. Heslo dne zní „zviditelnit se“. Stačí se podívat na bilance publikované na internetu. Her první novodobé olympiády (Athény 1896) se zúčastnilo 13 států. Poté jejich počet stále stoupal - s výjimkou finančně nákladné účasti na hrách v americkém St. Louis (1904) a Los Angeles (1932) - až na 49 účastnických zemí na hrách v nacistickém Berlíně (1936). Tento trend pokračoval i po druhé světové válce - opět s výjimkou drahé cesty do australského Melbourne (1956) - a vyvrcholil v Mnichově (1972), kam se sjelo 122 výprav. Pak ale přišla ke slovu studená válka. Hry v kanadském Montrealu (1976) bojkotovaly státy černé Afriky na protest proti účasti Nového Zélandu. Nový Zéland totiž předtím hostil jihoafrické ragbyové mužstvo, a ačkoli ragby není olympijský sport, Afričané chtěli svým bojkotem posílit izolaci tehdejšího režimu apartheidu. O čtyři roky později v Moskvě počet účastníků dále klesl z 88 na 81. Hry totiž začaly půl roku poté, co sovětská armáda vtrhla do Afghánistánu, takže je většina západních výprav bojkotovala. Přes bojkotový revanš východního bloku o další čtyři roky později se do Los Angeles sjelo rekordních 140 delegací. Zmíněný bojkot narušilo jen Rumunsko, a tak…