Zahrada bloudění

Terezu Brdečkovou není snad nutno čtenářům tohoto listu zvlášť představovat. Patří k autorům, kteří umějí psát s citlivostí i s pregnantní výstižností, se znalostí věci a řemesla. Její původní umělecká tvorba oproti tomu budí dojem, jako by měla za úkol dohánět a kompenzovat právě to, co by při psaní „neuměleckém“ vadilo, a popírat i to, co je na „nižším“ psaní dobré. Není nijak výjimečné, že suverénní beletrista má potíže napsat koncizní článek do novin, o opačném gardu netřeba ani mluvit. Ne že by to byl úplně případ Terezy Brdečkové a jejího románu Šahrazád a král, i když…

Otevřený systém

I když… To nejbanálnější recenzentské konstatování z četby musí začít právě tím, že souboj s tvarem a o tvar je i na poměrně malé ploše veden tak urputně a s takovou námahou, že nejvíc vypravěčské energie odebere skládání, sestavování a štrikování jednotlivých částí. Je to paradoxní a zbytečné, protože základní linie, která s jasností a jednoduchostí převládne v druhé části knihy, je průzračně jednoduchá, a díky tomu i působivá. Je jí elegický příběh jedné dlouhé, řekněme osudové, lásky výstřední dvojice, monstrózního filozofa Cyrila a jeho senzitivní mladé milenky a matky jeho dítěte Sylvy. Cesta k tomuto přirozenému kořeni románu však vede přes nedokončený oblouk alegorie a přes nesrostlé švy disparátních příběhů, takže celek působí jako koláž, vystřižená jednou z anatomického atlasu, podruhé z jízdního řádu, potřetí z dětské omalovánky. Konkrétně jde…