Německá skupina Einstürzende Neubauten vyhřezla z hlubin západoberlínského uměleckého podzemí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ač je to s podivem, hraje dodnes. „Člověk by měl riskovat, pouštět se do věcí, u kterých si není jist výsledkem. Jakmile ho zná předem, ztrácí takové konání smysl,“ říká zakladatel a mluvčí kapely Blixa Bargeld. Odvaha riskovat „Neubautnům“ nikdy nechyběla - již v samých počátcích, kdy kromě běžného rockového instrumentáře začali používat i různý, převážně železný odpad, plnící roli jak bicích, tak melodických nástrojů, se nezřídka setkávali s nepochopením publika. Později, to už se stali, řekněme, zavedeným pojmem, přišli s prokomponovanými „barokními“ opusy, čímž část publika opět překvapili. Jako by toho nebylo dost, na posledních albech měli tito obrazoborci krásné melodické písně. A na posledním albu Silence Is Sexy překvapivě ztišili - oni, kteří pro některé bývali téměř synonymem destrukce a anarchie. Však je to také ztišení pouze formální, hoši prostě přišli na to, že nejsilnější výkřik je v tichu.
Proces boření
„My jsme prostě nikdy nedělali nic tak, jak se to obvykle dělá…“ vysvětluje Bargeld. Mimochodem, pokud jde o destrukci, jde spíš o publicistickou nálepku. Kapela samotná se k takovému označování staví zvláště poslední dobou značně kriticky. „Když jsme začínali, všichni se nás stále vyptávali na destrukci,“ říká opět Bargeld. "Asi jim tak naše muzika připadala. Chtěl jsem to tehdy podložit…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
