Tenkrát na čáře

Dvacet let se Jiří Čepl snažil na události té noci zapomenout. Úplně beze zbytku to samozřejmě nešlo. To nejhorší drama své noční hlídky u pohraniční stráže v květnu 1977 však z myšlenek vyhnal dokonale. Až před dvěma lety mu připomínka starých časů sáhla na krk. Za dvaačtyřicetiletým traktoristou, žijícím dnes poklidným životem v činžáku na kraji Františkových Lázní, najednou přišli vyšetřovatelé z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. „Když mi řekli, že mě chtějí stíhat kvůli smrti člověka, nevěděl jsem, o čem mluví,“ vzpomíná Čepl. „Nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť já jen plnil rozkaz. A najednou je z toho prý zločin komunismu.“

Hodinky za vzornou trefu

Po necelých šesti týdnech vojny u pohraniční stráže se Jiří Čepl a jeho stejně starý kolega Milan Kubec dostali do akce. Na jejich posádku v Poběžovicích u Domažlic přišel 14. května 1977 o půl jedenácté v noci rozkaz k pohotovosti: někdo „narušil stěnu“. V hantýrce tehdejších strážců hranic to znamenalo, že čidla zadrátované hranice zachytila pokus o útěk z „tábora míru a socialismu“ do svobodného světa. Narychlo zburcované hlídky z poběžovických kasáren křižovaly kraj, vojáci kontrolovali každého, koho potkali. Čepl s Kubcem tak po půlnoci narazili na kraji Poběžovic na sotva dvacetiletého Slováka Jozefa Blažka, kterému se to setkání stalo osudným. Po výzvě k předložení dokladů se dal mládenec na útěk směrem do vnitrozemí. Proč, to se z dobových dokumentů nedá vyčíst a dnes…