V posledních letech došlo přímo k inflaci homosexuálně, lesbicky, bisexuálně či transsexuálně laděných filmů, a to i v našich kinech. Nyní se naopak už nějakou dobu zdá, jako by natáčení takových snímků ustalo (jednu z mála výjimek tvoří Almodóvarova tragikomedie Vše o mé matce se dvěma transsexuály a jednou lesbičkou). Minulý pátek ve východočeském Opočně začal týdenní filmový festivalový maraton, na kterém má být k vidění zhruba stovka filmů s tématikou gayů a lesbiček a řada besedujících tvůrců. Jako heterosexuál se necítím kompetentní pustit se tu do podrobnějšího historického exkurzu. Filmy, které jsem na dané téma loni i před nějakými dvaceti lety zhlédl, mne nicméně inspirují k několika reflexím a srovnáním.
Právo svobody
V paměti mi utkvělo například drama Johna Flynna Seržant (1968) s excelentním Rodem Steigerem v titulní úloze latentně homosexuálního muže, který se snaží chránit si představu, kterou o sobě má, a tato představa není reálná, je pouhým snem (obdobným problémem trpí Marlon Brando alias major Penderton v Hustonově znamenitém filmu Odlesky ve zlatém oku z roku 1967). Oba snímky jsou brilantními studiemi lidské osamělosti a vnitřní nejistoty, ukrývané pod maskou siláctví. Od Rainera Wernera Fassbindera připomenu lesbicky motivovaný snímek Hořké slzy Petry von Kantové (1972), homosexuální melodrama Pěstní právo svobody (1974) a avantgardní, psychologicko-filozoficky originální příběh transsexuála s názvem V roce s třinácti…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu