Bývalý lexikograf Lawrence Norfolk vydal v roce 1992 Lempriérův slovník (česky 1994), i rázem ho anglosaská kritika začala srovnávat s Umbertem Ecem, jehož vliv je u něj vskutku nepřehlédnutelný. Norfolkovo druhé dílo, Papežův nosorožec, bylo tudíž očekáváno se značným napětím - nevědělo se totiž, do jaké míry se autorovi podaří zbavit se mistrova vlivu a zdali zkrotí svou místy až neúnosnou zálibu v odbočkách předimenzované barokizující prózy. Odpověď na tyto otázky přišla našemu čtenáři až letos v bravurním překladu Tomáše Hrácha, a opírá-li se čtenář pouze o tuto verzi, mnohé téměř sedmisetstránkovému přebujelému svazku odpustí. Bez nadsázky lze tvrdit, že tu vskutku jazyk nese příběh a i dešifrovatele okouzlí natolik, až přestane přemýšlet, o čem vlastně příběh vypovídá či co chce sdělit. Jazyk zde koresponduje s jednotlivými motivy a epizodami (přičemž stačí kupříkladu srovnat výjevy ze severského ostrova Uznojma se scénami z horkem rozpáleného Říma), až člověka nutně napadne, zdali vskutku nehraje roli primární, a to nejen v recepci literárního díla. Jako by biblické „na počátku bylo slovo“ nabývalo nového významu.
Ecův učedník
Nepochybně dle vzoru Ecova Jména růže si Norfolk za klíčový tematický element zvolil církev, což je, jak by se vyjádřil každý kritik postmoderny, do sebe uzavřené společenství s tajnými či utajovanými kódy chování a jednání - čili pro sémiotika i romanopisce široké a ideální pole působnosti. Třebaže se setkáváme se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
