Lhát se prostě nemá

Jaký je obecný smysl lustrací? Eliminovat možnou hrozbu pro demokracii, nebo usmířit rozdělenou společnost? To není jen řečnická otázka. Polsko má za sebou horké lustrační léto, jež plnilo i stránky českých novin: dva kandidáti na úřad hlavy státu, Lech Walesa a Alexander Kwasniewski, stanuli před lustračním soudem a ten je teprve před deseti dny uznal za způsobilé kandidatury. Nezhroutí se Polsko? Vždyť co by se dělo, kdyby u nás dva prezidentští kandidáti měli lustrační problémy? Tato obava čišela z řady českých komentářů. Jako by autoři zapomněli na existenci různých lustračních modelů. A nejde jen o problém postkomunistického světa. Lustrační orgány najdeme i v Jižní Africe či Guatemale (ve Španělsku nikoliv, ale sami Španělé si nejsou jisti, zda tlustá čára za frankismem byla tou nejlepší cestou) a do stejné rubriky lze do značné míry zařadit i proslulý senátní proces s americkým prezidentem Clintonem. Český model lustrací zkoumá, zda dotyčný spolupracoval s StB, obecně zda se provinil. Představme si jeho uplatnění na případy polské a Clintona. Otázky by v novinářské licenci zněly asi takto: Byl v evidenci StB? Koho udal? Co za to bral? (Walesa a Kwasniewski.) Co s Lewinskou prováděli? Jak často? V jaké pozici? (Clinton.) Ze zkoumání by pak vzešel verdikt: Nemůže být dotyčný politik eventuálně vydíratelný? Hřešit se prostě nemá. Polský model lustrací zkoumá, zda dotyčný ve svém lustračním prohlášení nelhal, což se blíží podstatě procesu impeachmentu s Clintonem.…