Během 90. let objevily evropské vlády způsob, jak voličům prodat i tak tradičně nepříjemnou věc, jakou jsou nové daně. Použil ho ostatně i český kabinet v návrhu zákona o hospodaření energiemi (ve sněmovně prošel prvním čtením), který má pro občany a firmy zavést „ekologickou daň“, zelený haléř z každé spotřebované kilowatthodiny. Ekologické daně, ať už z benzinu či z elektřiny, jsou ve vyspělém světě očividně na vzestupu. Jde o ušlechtile maskované ucpávání děr v rozpočtu, nebo mohou daně opravdu působit „ekologicky“?
S olovem jako bez něj
Teoreticky je daň vhodnějším nástrojem než administrativní omezení, například vyhláška stanovující imisní limity pro velké znečišťovatele. Proč? Ekologické daně platí v ideálním případě pro všechny stejně, zatímco zmíněné imisní limity v minulosti často zvýhodňovaly velké znečišťovatele (čím vyšší dosavadní imise, tím vyšší limity do budoucna). Správně nastavené ekologické daně ponechávají na rozhodnutí výrobců, zda se jim vyplatí spíše investovat do ekologicky šetrnějších technologií, nebo platit daň za znečišťování. Obdobně se mohou rozhodnout i spotřebitelé. V případě administrativních nařízení rozhodují o ekologických investicích či omezení některých výrob výhradně politici a úředníci.Jak to ale vypadá v praxi? Stačí se podívat na dobře známou spotřební daň z uhlovodíkových paliv, která „ekologicky“ uvaluje břemeno na automobilovou dopravu - jak jsme mohli vidět při letošním výrazném zdražení ropy,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
