Nejjemnější radikál

Snad žádná generace v dějinách nepoznamenala svět tak pronikavě jako ta, která se narodila mezi roky 1879 a 1889. Patřili k ní například Picasso a Joyce, Einstein a Wittgenstein, Stalin a Hitler, u nás mimo jiné Kafka, Hašek či prezident Beneš. Myšlení představitelů této generace dospělo k zvláštnímu extremismu, který vedl k zásadní proměně obrazu světa, a to souběžně ve vědě, kultuře i politice. Patriarchální pořádky, které ovládaly pozdní měšťanskou společnost, považovali mladí na přelomu století za falešné, licoměrné a zavrženíhodné. Étos doby velel připravovat zásadní přerod. Úžasné i úděsné dějiny dvacátého století s válkami, vyvražďováním, zotročováním nebo vyháněním obyvatelstva, ale také s až přeludným rozmachem vědeckého poznání a technického vývoje, vyplynuly do značné míry z projektů těchto „prvních modernistů“. Dílo malíře Paula Kleea, který se narodil 18. prosince 1879 ve švýcarském Bernu, žádnou revoluční brutalitu nevykazuje. Patří naopak k nejjemnějším výtvarným projevům v dějinách umění, ale svým převratným a zakladatelským charakterem autorovu generační příslušnost nezapře. Cestu, po níž dospěl k mimořádné osobitosti, popsal Klee krok za krokem v denících, které si vedl v letech 1898 až 1918. Útlý výbor z jejich německého čtyřsvazkového vydání vyšel už před deseti lety v Odeonu s lakonickým titulem Čáry. Malířovy záznamy tehdy vybral a přeložil básník Ivan Wernisch především s ohledem na jejich literární hodnoty, a knížka tak vyznívá jako sbírka…