Zdeněk Palcr (1927–1996) patřil k umělcům, kteří nejen tvoří, ale současně se ptají po smyslu toho, co dělají, a toto tázání se stává součástí jejich výpovědi. Ústředním tématem Palcrova přemýšlení bylo - jak je možné dělat sochy v době, která se sochy (jako principu, vlastního evropské kultuře) zřekla ve prospěch objektu (tedy něčeho, co přísluší spíše kulturám jiným). Nehledě na jeho teorie, Palcr je bezesporu jedním z největších českých sochařů 20. století. Odmítnutá nabídka k samostatné výstavě (byť asi ojedinělá), která na přelomu 80. a 90. let přišla ze strany světově proslulého Kröller-Müller muzea v nizozemském Otterlo naznačuje, že se jedná o jednoho z hrstky českých umělců 2. poloviny století, kteří by mohli být zajímaví i v kontextu, který překračuje hranice České republiky.
Svůj mezi proudy
Zdeněk Palcr zemřel před čtyřmi roky. Stojí za to si to připomenout už jen proto, že se za ty čtyři roky nestalo téměř nic, co by jeho význam pomohlo včlenit do patřičného kontextu. Svět je prozatím odložen, nelze podlehnout iluzi, že by v tamní konkurenci zavedených jmen byl zájem o téměř neznámého českého sochaře. Ale skutečnost, že ani Národní galerie, ani Galerie hlavního města Prahy, ani Galerie Rudolfinum, tedy ústavy, které mají jak vhodné prostory, tak i kunsthistorické zázemí, dosud neuspořádaly Palcrovu retrospektivu, je burcující. Nakonec se toho ujaly venkovské galerie. Galerie v Náchodě při té příležitosti vydala krásný katalog, při…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
