Mimochodem

S úpadkem klasického vzdělání vymizela z povědomí veřejnosti spousta okřídlených rčení, jakými se denní tisk ještě před sto lety hemžil. Nadbytečných ozdob netřeba litovat, některé floskule však stručně a názorně připomínaly zkušenosti, které neztratily platnost. Například „dračí setba“. Už párkrát se mi vnutila do pera, i když jsem pozapomněl, odkud ten obraz pochází a co ve své původní verzi přesně znamená. Měl jsem jen představu terénu, který kdosi osází pozůstatky mrtvé příšery, z nichž po čase vyroste nové nebezpečí.

Záběry sevřených řad těžkooděnců v černém, které znenadání vyrostly na louce v českých pohraničních lesích, na mne čistě výtvarně zapůsobily jako ilustrace k zapomenutému příběhu. Pustil jsem se v knihovně do jeho hledání a za chvíli jsem jej měl. Argonauti, samozřejmě, Iásónova parta mladíků, jimž jeden starý zlý král uloží, aby mu z daleké Kolchidy přivezli zlaté rouno, jenže to jim tam druhý starý zlý král odmítne vydat, pokud Iásón nezoře s ohnivými býky kamenné pole, nezaseje do brázd dračí zuby a nepobije armádu obrů, která z nich vyroste.

Ocenil jsem trik, který Iásónovi poradila zamilovaná kolchidská princezna Médeia, aby jej vojska vzešlá z dračí setby nezahubila. Má prý do jejich středu nenápadně hodit kámen a ona se vzteky pomlátí mezi sebou. Vida, zásada rozděl a panuj v akčním provedení. Ještě víc mne však v báji zaujal jiný detail. Když král z Kolchidy ukládá Iásónovi zabijácký úkol, výslovně jej označuje za &„…