Ani válka, ani mír

Jak vyřešit letitý problém nároku dvou komunit na jedno území na jediném summitu? Těžko by kdo podal rozumný návod, ať už by šlo o Severní Irsko, Náhorní Karabach, Baskicko či Svatou zemi. Ale minulou středu, po krachu izraelsko-palestinského summitu v Camp Davidu (viz Respekt č. 30 a 31/2000), propadla média skepsi. Ta přitom není nezbytná. Pravda, bezprostřední příčinou krachu jednání byla nepružnost Jásira Arafáta, který nepřistoupil na izraelské ústupky. Ale už předběžná očekávání byla silně nadsazená.

Přílišné naděje

I ti zástupci palestinských elit, kteří podporují mír s Izraelem, před Camp Davidem očekávali, že získají suverenitu nad Starým Městem v Jeruzalémě. Nepřipouštěli si, že Izrael se Jeruzaléma nevzdá z důvodů bezpečnostních, politických i transcendentálních: vždyť je tomu jen 33 let od doby, kdy - 1900 let poté, co Římané Jeruzalém dobyli a zničili druhý Chrám - získal svou „věčnou a nedělitelnou“ metropoli, historické město Davidovo, i se Západní zdí, posledním zbytkem druhého Chrámu. I ti zástupci izraelských elit, kteří podporují mír s Palestinci, zase mluvili o „bolestném kompromisu“, čímž měli na mysli postoupení některých arabských předměstí Jeruzaléma. Nepřipouštěli si, že Palestinci považují celý východní Jeruzalém za okupované území, které je třeba vrátit, nikoli postoupit výměnou "kus za kus…