Z ostudy havelok

Ministr kultury Pavel Dostál se nejspíš domnívá, že svou funkci musí občas podepřít vlastními uměleckými výkony. Jak známo, píše rád do novin. Nejsou to ale suché rozbory nebo neosobní výklady, za Dostálovými slovy tluče srdce kumštýře. Svou neortodoxní formou mají nejblíž k autobiografickým vyznáním s povídkovými rysy. Svěřuje se, co zažil, s kým moudrým se potkal a co mu řekl, čemu rozumí a čemu ne. V pátek 14. července napsal do svého domovského Práva jedno takové povídání. Začíná to jako rodinná historka. To vám za ministrem přijela nikoli teta z Ameriky, přijel za ním americký rabín. Ne ale ten „s pejzy, širokým kloboukem a dokonce ani v černém haveloku“ (to by ho asi nepustil do dveří), ale oděn byl pěkně „ve světlých šatech, krémové košili a s barevně ladící vázankou“, což muselo imponovat rovněž pěkně ladící ministrově šále. Ministr a rabín, oba v šatech, popili kávu (rabína nezajímalo, „je-li košer“, píše hostitel) a dali řeč. Bavili se o židovském hřbitově ve Vladislavově ulici. Shodli se, že ti rabíni s pejzy a klobouky, slovy ministra: ti „černí, ortodoxní“ rabíni, včetně toho pražského, zbytečně vyvádějí, hlasitě křičí a dokonce lžou a pak na soukromém pozemku pózují pro „židovské noviny v zahraničí“ - o jaký tisk jde, povídkář neupřesnil, ale v jejich rukách je stejně všechen. A že on, ministr, Česká pojišťovna a český stát udělali těm černým, ortodoxním a fundamentalistickým Židům a jejich „prý“ (to je citace) náboženským zvyklostem (jde o nějaký zákaz …