Kartografové dějin

Popusťme uzdu fantazii. Jsme ve 30. letech a českoslovenští Němci - poté, co se už dříve v norském Oslu dohodli s Prahou na autonomii - žádají vlastní stát. V americkém Camp Davidu spolu pod patronací prezidenta Roosevelta jednají Edvard Beneš a Konrad Henlein o několika zásadních bodech: Kudy vést hranice tohoto státu? Jaký bude osud národnostních ostrovů ve většinovém prostředí? (Například českého Mostecka v německém a německého Jihlavska v českém.) Jak zajistit, aby na území Sudet nebyla rozmístěna žádná cizí (rozuměj německá) armáda? Jak vyřešit otázku hlavního města, když Prahu jako metropoli si nárokují obě etnika? A teď zpátky na pevnou zem. Úvodní etuda je samozřejmě silně přehnaná, dějinné i regionální kontexty roku 2000 se značně liší, ale v jednom se dotýká dnešní reality: v Camp Davidu o nic jiného než o vznik státu (rozuměj palestinského) nejde a mnozí Izraelci to emocionálně prožívají z výše zmíněné perspektivy. Nelze se jim divit po zkušenosti pouhých 52 let existence židovského státu, existence zaplacené permanentním ohrožením a několika existenčními válkami. Proto je také mnohem více než nálepka „mírový proces“ zajímají konkrétní rizika: Je palestinský stát skutečně nezbytný? Neohrozí vojensky naši existenci ani naši budoucnost v Jeruzalémě coby nedělitelné a věčné metropoli? Co bude se Židy v palestinském Hebronu? Proč by se měly vracet čtyři miliony palestinských uprchlíků, když deset z celkem patnácti milionů Židů zůstává nadále v diaspoře? O těchto…