Bohumil Doležal: Ve srovnání s Němci máme co dohánět

Vážený pane Grassi,

s velkým zájmem jsem si přečetl výzvu, kterou jste před časem Vy a Vaši přátelé zveřejnili ve Frankfurter Rundschau. Vaše iniciativa je mi blízká a sympatická - především proto, že je výrazem připravenosti svobodných a odpovědných občanů vzít na sebe odpovědnost za činy, které byly spáchány i jejich jménem, přestože v době, kdy se tak stalo, většina z nich byla malými dětmi, nebo dokonce ještě vůbec nebyla na světě. Musím se přiznat, že už řadu let stojím před podobným problémem. Jedná se o více než tři miliony českých Němců, kteří byli bezprostředně po konci války „odsunuti“ do Německa. Samozřejmě jsou tu i určité rozdíly. Sudetští Němci, nespokojeni se svým postavením ve státě, který je považoval pouze za trpěnou „menšinu“ a s nímž se v důsledku toho nedokázali identifikovat, se v roce 1938 vyslovili ve velké většině pro Hitlera a třetí říši. To je nepochybně velká politická vina, s níž se ještě budou muset vyrovnat. Já však jsem Čech a jako takový se musím ptát: měli jsme tehdy opravdu právo vyvodit z tohoto rozhodnutí důsledky, které jsme tehdy zvolili? Byl to dostatečný důvod k tomu, abychom tyto lidi oloupili o veškerý majetek a vyhnali do zpustošeného Německa - předtím byli mnozí z nich těžce fyzicky ztýráni, někteří byli dokonce zavražděni, jiní zemřeli ze zoufalství a z beznaděje. Všichni práceschopní dospělí lidé a dokonce i větší děti byli před „odsunem“ odvedeni na nucené práce. A to vše se odehrálo na základě nemorálního…