Ze sjednotitele devastátorem

Helmutu Kohlovi, ještě nedávno spolkovému kancléři, byl prakticky po celých šestnáct let strávených v čele státu prorokován nevyhnutelný politický pád. Zejména německý tisk se nadšeně předháněl v líčení jasných příznaků „kancléřova soumraku“. A přece to byl pokaždé Kohl, nikoliv jeho odpůrci, kdo se smál naposled, a to i roku 1985, kdy byl v souvislosti s rozplétáním korupčního skandálu známého jako Flickova aféra přistižen při falešném svědectví před parlamentní vyšetřovací komisí. Heiner Geissler, tehdejší jednatel CDU a pozdější vnitrostranický nepřítel číslo jedna, ho dokázal zachránit poukazem na psychickou vyčerpanost, vyplývající z vykonávání náročného úřadu kancléře. Po dlouho očekávané, byť nevěřícně přijímané volební porážce v roce 1998 se Kohlovi v roli odcházející legendy dokonce dostalo bouřlivých ovací. Je proto paradoxní, že skutečný a nemilosrdný pád začal až na sklonku roku 1999, kdy již kancléř-sjednotitel či rekordman, jak bývá v narážce na své největší dílo či délku vládnutí nazýván, neměl de facto odkud padnout a čí proroctví tím naplnit.

Aby to fungovalo

Kohl v tu dobu již déle než rok působil jako běžný poslanec Spolkového sněmu a člen kulturního výboru. Také většina novinářů uzavřela s čestným předsedou CDU příměří a světová veřejnost mu u příležitosti desátého výročí pádu železné opony předala na tucet nejrůznějších doktorátů a státních vyznamenání. Jaképak ještě soumraky, mohlo by se zdát. A přece. Záhy poté, co všemi…