Vykachlíčkovaná stanice pařížského metra Goncourt rezonuje meluzínou. Rozblikaným světlem poletují chuchvalce listí, cáry reklamních plakátů a igelitových tašek. Na bakelitové sedačce stojí vytáhlý černoch v obnošeném hubertusu. Paže má roztažené jako Kristova socha nad Rio de Janeirem a zoufale kvílí: „C'est la fin du monde“ (To je konec světa). Atmosféra na avenue Parmentier do jeho pochmurné vize zapadá. Prázdná ulice se třpytí střepinami, na zdemolovaných autech leží kmeny stromů, kusy komínů, pod chodidly křupe abstraktní mozaika z pokrývačských tašek a omítky. Nárazy vichru kymácejí s lucernami a v rozbitém výkladu bez přestání drnčí promáčklý plechový poutač s textem: „Bienvenue dans le troisieme millénaire“ (Vítejte v třetím tisíciletí). Epizoda ze scénáře nového katastrofického filmu? Nikoliv, Paříž v ranních hodinách 26. prosince 1999, kdy právě kulminovala první ze dvou ničivých vichřic, jež odnesly 90 lidských životů a nadělaly materiální škody v hodnotě 30 miliard franků.
Jen prostý úžas
Analogicky rozsáhlé přírodní pohromy francouzské dějiny neznají. Na konci vánočních svátků klidu a míru zůstalo 6 milionů domácností bez elektřiny, vody a telefonu, po celé zemi nejezdily vlaky, dálniční síť fungovala z poloviny, souvislé lesní pásy na východě, severu a jihozápadě země zanikly (cca 200 milionů vyvrácených stromů), velké oblasti v Normandii, Vendée, Gironde a Charente-Maritime byly pod vodou, totálně zničené anebo poškozené domy,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
