Středoškolský profesor za normalizace

Některé spisovatelské deníky jsou skvělým vyprávěním. Jiné přinášejí podrobnosti o životě slavných a zajímavých lidí. Téměř nic z toho nenajde čtenář na 600 stranách deníku Ivana Slavíka.

Souboj se zmijí

Většina záznamů pochází ze dvou zdrojů. Vzpomínkami na dětství a mládí je prezentována minulost, zatímco současnost v převážné míře reflektuje postřehy a úvahy o filmech, knihách a koncertech. Netřeba vyčítat nostalgii a melancholii první části, neboť jsou pouze průvodními jevy citlivosti básníka, který se vrací k tajemstvím rodu. Také v druhé části najde čtenář nejeden doklad jasného (a možno říci jasnozřivého) kritického soudu o současných básnících, kteří se stali oběťmi falešných mýtů a hierarchií (vysoko přeceněný Skácel, podceněný Mikulášek) a apriorních politických odsudků (poslední sbírka a básně Viléma Závady). Totéž platí o těch stránkách deníků, kde autor vykládá, mnohdy originálním a zajímavým způsobem, nejkontroverznější události a osobnosti českých dějin. Ale již v této části „poučné“ nalézáme četná zjednodušení a kazy: především stále přítomnou „kantorskou“ tendenci všechno klasifikovat, zařazovat do kolonek (od geniálního k nejhoršímu) a používat příměrů, které nic neupřesňují ani nevysvětlují. Purkyně je „Don Quijote“, Mánes „Sancho Panza“, Kosárek je „Mácha v malířství“ a Geisslová je „ženský Mácha“. Čtenář musí bezděky porovnávat a tipnout si, kým by asi tak v této nové soustavě mohl být Mikoláš Aleš. Ve svém celku ale zrcadlí…